Jako noční pták ke mne přilétl jsi. Jako noční můra vypadal jsi. Černota z křídel tvých proudila, avšak ona jemná jsou. Jako hedvábí... Tam stál jsi, černý můj temný anděly, pod oknem pavučinami opředeném. Slza černá z oka ti kane, ona jest tvou bolestí, tvým zármutkem. Ruku svou vztáhnu k líci tvé. Jemně setřu slzu tu tesklivou. Teď tvé oči nádherné do mých pohlédly. Tys obejmušivě mne roztáhl křídla a vzlétl jsi. Elegantní rychlostí k nebi vznesli jsme se a ty jsi ruku mou vzal, abych strach nemusela mít. Potom na křídlech noci, na křídlech tvých, po parscích Luny světla, jsme pluli tmou, hvězdami roztřpytěnou...


Ja už som sa zľakla, že to bude ako na niektorých blogoch že:
Krátke poviedky
Prečítam jednu (mimochodom má 10 riadkov) a koniec.
Ale toto je pekné, nemusí to byť dlhé, je to krásne napísané, v tom je podstata. Ak niekto píše takto, nech je to len na dve vety. Ak niekto píše opismi a tak jednoduchšie, nech to radšej rozvinie.